středa 22. února 2012

V. - Jak jsem začal - a

Během mého dětství na malém statku mých rodičů (nejprve v Sörbygden, poté v Albacken nahoře v oblasti Jämtland) jsem se naučil používat sekeru a pilu pro lesnické práce, odhazovat lopatou sníh a každý den používat mé nohy jako dopravní prostředek na délku okolo 5ti kilometrů. Jako 7mi letý - to jsme bydleli v Sörbygden – jsem začal chodit do školy. Cesta tam měřila 3 km, zpátky to samé. Tuhle cestu jsem šel, běžel nebo jel na lyžích každý den do věku 12-ti let. Taky jsem začal pomáhat s pracemi na zahradě a v lese, dlouhou dobu jsem byl nejmladším na pile, co ležela 3 až 4 km od domova. Tuhle vzdálenost dom jsem běhal každý večer. Nedělal jsem to kvůli myšlence být běžcem, bylo to proto, že jsem měl hlad a chtěl jsem být co nejrychleji doma.

Takový zdravý a čerstvý život mě samozřejmě zocelil. Získal jsem obecnou sílu, obzvláště zádové svaly. Právě ty jsou pro běžce obzvlášť důležité, protože je využívá více než by člověk řekl.

Ve 14ti letech jsem vstoupil do sportovního klubu v Albaken, kde jsem občas vyhrával, občas prohrával lyžařské závody. V létě jsem hrál fotbal a roku 1935 jsem debutoval jako atlet vítězstvím v klubovém mistrovství ve skoku do výšky – 1.45 m, ve skoku o tyči 2.20 a 1500 metrů v čase 4.54, na 100m a 400m jsem byl druhý. Takové výsledky jsou důležité pro chlapce, co ten samý rok na novoroční večer oslaví 17té narozeniny. Ale zároveň neukazují na nijak zvláštní talent nebo zapálení pro sport, takových výkonů je každý rok tisíce.

Můj otec na mě mezitím začal být hrdý a přesto, že neměl peněz nazbyt, koupil mi za 13 švédských korun tretry v krámku Åhlen & Holm. Ty jsem měl už s sebou, když jsem začal s prací lesníka v jedné chatě několik desítek kilometrů od domova. Po skončení práce jsem se každý večer postavil na start krátkého běžeckého okruhu přímo od chaty. Otec mi vyměřil okruh na 1500 metrů - začínal úzkým dlouhým dřevěným mostem nahoru k cestě, která byla díky špatné práci AK plná hrbolů, děr a jiných výmolů. Zde můj otec pokračoval v krokování okruhu, a když napočítal 750 metrů, položil na zem kámen jako značku pro otočení. Jeden večer po práci navrhl, abych běžel na čas. Sám si sedl uvnitř chaty a odtud se staral jak o start tak o změření času. Ve své obrovské dlani měl budík na sledování vteřinové ručičky. Stál jsem na prvním schodu a čekal na jeho pokyn „Připravit ! Pozor ! Teď !“…… a vypálil jsem co nejrychleji to šlo. Když jsem přiběhl zpět, oznámil mi s velkou radostí, že jsem běžel za 4:45. Čas zněl skvěle a tak jsem mu nevěřil. „Nespletl ses o minutu,“ divil jsem se. „Ne, vážně ne. Dělal jsem každou minutu nožem zářez do židle a sám se můžeš podívat, že tam jsou čtyři,“ řekl otec a vypadal, že říká pravdu.

Když jsme večer šli spát, dlouho jsme hovořili o mých možnostech být běžcem. Fantazírovali jsme o tom či onom a musím říct, že otcovy sny neměly žádné hranice. „Představ si, že můžeš být stejně dobrý jako Henry Jonsson z Kälarne. Díky běhání se má dole ve Stockholmu dobře. Nijak speciálně narostlý není. Ty máš stejné předpoklady, tím jsem si jistý, ale vyžaduje to tvrdý trénink. Ale nemysli si, že Henry by v tvém věku zvládl dnešních 1500 metrů lépe než ty.“ Otcova řeč mě přesvědčila, uvěřil jsem a později večer jsem se rozhodl vzít šanci za pačesy a stát se běžcem.

Až o hodně později otec připustil, že mi z času na 1500 metrů odečetl 30 vteřin, abych pokračoval v běžeckém tréninku.

2 komentáře:

  1. za pačesY, pozn.čtenáře :)

    OdpovědětVymazat
  2. díky moc za upozornění. Opravil jsem to, i když google hlasí: "pačesy - 540 000 výsledků", "pačesi - 881 000 výsledků" :)

    OdpovědětVymazat