úterý 17. listopadu 2015

Obsah



I. přední obálka

II. zadní obálka

III. předmluva překladatele

IV. vydání knížky

V.a Jak jsem začal - a
V.b Jak jsem začal - b
V.c Jak jsem začal - c
V.d Jak jsem začal - d
V.e Jak jsem začal - e
V.f Jak jsem začal - f

VI.a Můj trénink pro rok 1940 - a
VI.b Můj trénink pro rok 1940 - b
VI.c Můj trénink pro rok 1940 - c
VI.d Můj trénink pro rok 1940 - d
VI.e Můj trénink pro rok 1940 - e
VI.f Můj trénink pro rok 1940 - f
VI.g Můj trénink pro rok 1940 - g

VII.a Můj trénink pro rok 1941 - a
VII.b Můj trénink pro rok 1941 - b
VIII.c Můj trénink pro rok 1941 - c

IX. Můj trénink pro rok 1942

X. Můj trénink pro rok 1943

XI. Běžecká technika

XII. Závodění

XIII. Pokud bych žil znovu...

XIV. Doslov

XV. Obsah

Doslov překladatele

Z původního předpokladu o trvání překladu cca 1 rok se nakonec vyklubaly 3 roky a 9 měsíců, ale povedlo se. Nechť knížka slouží k získání inspirace do vlastního tréninku, který by se dal shrnout do jednoduchého popisu - běžet každý den terénem co nejrychleji 15-20 minut.

V knížce mohlo čtenářům a mně jako člověku zajímajícímu se o švédskou historii chybět více dobových reálií a jejich vlivu na Häggův nejen sportovní život. Proto zde odkážu na další literaturu, kterou Gunder Hägg napsal, je možné, že existují i česká/anglická vydání.  

Mitt livs lopp (Můj životní běh)
Hur jag blev Gunder Hägg (Jak jsem se stal Gunder Häggem)
Från Albacken till USA (Z Albacken do USA)
Gunder Hägg slår rekord (Gunder Hägg překonává rekord)

V Chrudimi dne 17.11.2015
Jiří Jansa

Pokud bych žil znovu …

Jak si čtenáři předchozích kapitol všimli, leží za mými výsledky těžká práce, ne nějaké dary k narození od Boha, co mi umožnili překonat tolik světových rekordů. Proto byly zcela mimo články novinářů s titulky z říše pohádek. “Běžec od narození”, “Bohem obdarovaný”, “Gunder zázrak” …. takovéhle podobné označení pro mě novináři měli a pokud by to vše byla pravda, tak bych nemusel v tréninku nic dělat. To je naprostý omyl a mládež i všichni, kdo se okolo běhání pohybují, by to měli vědět, pokud chtějí vyrovnat a později překonat moje rekordy.
Mé vrozené nadání se dá dokumentovat na časech, které jsem měl jako náctiletý. V 18ti jsem měl na 1500 metrů čas 4.14, v 19ti jsem běžel 400 metrů za 56 sekund, 2.01 na 800 metrů, 4.10.8 na 1500 metrů a 8.36 na 3 000 metrů. Čísla ukazují, že jsem byl silný - to bylo ze zdravé a těžké práce venku - ale běžecký krok nebyl nijak pozoruhodný. Určitě zde v zemi existuje spousta kluků, co mají mnohem větší nadání od mala než jsem kdy měl já, ale oni ve velké míře postrádali vůli a ambice, ty dva faktory, které nakonec na závodních okruzích rozhodují.
Jako příklad dávám mého největšího konkurenta Arne Anderssona, o kterém se říká, že měl svoji tělesnou konstituci proti sobě a musel velmi hodně trénovat - v realitě jsem trénoval tvrději než Arne, což se dá jasně dokumentovat z jeho zápisků o tréninku ve vánočním vydání Sportovních novin z roku 1951. To říkám jen proto, aby o běh zajímající se mládež měla jasno, že cesta nahoru je těžká a trvá dlouho, ale pokud se člověku cíl podaří, je rovněž odměna velká.

Pokud bych měl možnost žít znovu svůj běžecký život a od začátku vědět to, co vím nyní, tolik bych nezměnil. Jediné, s čím si jsem úplně jistý, že bych vyškrtl, je chůze, kterou jsem během zimy a jara dělal nahoře u Fridolfa Westmana. Už bych nešel byť jen jeden jediný krok během tréninku, jelikož chůze a běh nejsou stejné a jelikož člověk trénuje, aby byl běžec, není sebemenší důvod cvičit jiný pohyb než je běžecký krok. A dá se běhat po celý rok - terénem i po cestách i přes sníh a led, vždy oblečen v běžeckých tretrách a lehkých kalhotech. Navíc má běhání oproti chůzi - spousta staromilců stále ještě považuje chůzi za tréninkový prostředek - jednu hlavní výhodu a sice že tréninková fáze je výrazně kratší. Pokud bych (a to čistě teoreticky, protože nevěřím, že člověk může vybudovat vnitřní orgány a tělesnou sílu stejně chůzí jako během) měl získat stejnou sílu a výbušnost chůzí místo během, trval by mi trénink 4-5 krát déle. Můj trénink nikdy nezabral více než 25-30 minut v zimě a 15-20 minut na fázi, pokud byla země holá bez sněhu, ale to všechno bylo samozřejmě za plné rychlosti. Pokud bych to měl chodit, tak by to samozřejmě zabralo 2krát tolik. Podle mých zkušeností musí běžec trénovat 6krát týdně během období prosinec - duben a 2krát denně během období květen až červenec, což znamená, že musí šetřit časem a využívat ho co nejefektivněji. To jde jen pokud člověk běhá co nejrychleji. Pokud bych se držel a trénoval 2 hodiny denně, byl bych zcela znuděn a bez jakékoli jiskry, když přijde nejdůležitější část závodní sezóny. Je možné trénovat tvrdě cca půl roku bez toho, aby člověk ztratil jiskru. 

(Nový světový rekord zaznamenal Bo Lindman, na obrázku mi právě gratuluje.)


Samozřejmě že svaly a vnitřní orgány jsou schopné absorbovat skoro jakékoli množství tréninku, ale nervy (zájem - jiskra) by to již nezvládli.
Jak jsem již několikrát zmiňoval, je během tréninku vždy nutné běžet tak velkým tempem, že je člověk unaven až zcela vyčerpán. I přes tuto únavu by běžec neměl vzdát, naopak by měl pokračovat dále, aby se naučil sebezapření. Mnohokrát během běžeckého závodu, pokud není běžecká forma tak dobrá, je běžec apatický a unavený. Pokud se ale člověk nenaučí tyto symptomy porazit během tréninku a vzdá se, prohrál sám nad sebou a to je pro sportovce ten největší zločin jak vůči sobě, tak vůči svým spolupracovníkům a publiku.
Nyní když komentuji můj trénink, chtěl bych upozornit, že jsem vždy oslavoval jednoduchost a že jsem jen zřídka zařazoval nějaká speciální cvičení do mého tréninkového programu. Jsem plně přesvědčen, že jednoduchý a bezelstný trénink vede k nejlepším výsledkům. Nikdy jsem neběhal v těžkých botách, nepraktikoval nějaké gymnastické cviky a posilování nohou, neběhal nějaký lehký běh na zahřátí na začátek tréninku, neběhal speciální trénink do kopce ani z kopce, a tak dále. Všechny tyto věci jsem vždy považoval za nesmysl, co se týká vývoje běžce na střední a dlouhé tratě. I přesto, že je možné, že všechny výše uvedené metody vedou k lepším svalům, orgánům a technice, znamenají delší denní trénink, dlouhé rozjímaní nad jejich pozitivy a negativy - ne každý může akceptovat všechny metody - a to vše společně způsobí, že je člověk sportem přehlcen až na samou hranu. Tím akorát člověk ztrácí jiskru a v realitě tak “pomocné prostředky” nemají pozitivní ale negativní efekt. Švédský terén i počasí umožňuje denní běhání a to je bez jakýchkoli pochyb ten nejjednodušší a nejefektivnější trénink.

V principu věřím, že moje tréninkové metody vyhovují všem, ale tu a tam si člověk samozřejmě musí náročnost napasovat podle svého těla.

“Kdybych žil znovu…,” jmenuje se rubrika. Jelikož můj trénink nahoře u Kälarneho byl z velké části zbytečný, měly by případné - výše uvedené - změny v tréninku změnit i mé výsledky. Rovněž vidím, že moje cesta do USA v roce 1943 měla velmi negativní efekt na moji výkonnost. Měsíc dlouhá cesta lodí mi sebrala kondici a neměl jsem tak šanci zaběhnout časy, na které jsem měl v květnu toho roku natrénováno. Pokud bych myslel jednoduše v číslech, samozřejmě bych turné vynechal, ale USA je USA a když se to všechno sečte, tak bylo snad lepší zažít něco nového a veselého na druhé straně Atlantiku než mít svoji listinu rekordů o pár vteřin - o kolik vlastně ? - lepší.

Závodění

Když jsem závodil, nepředvedl jsem samozřejmě vždy to nejlepší, ale nikdy jsem se neflákal, vždy jsem byl připraven na tvrdé závodění a nikdy jsem se nevzdal. Pamatuji si jeden příklad z mého závodního období. Trénoval jsem tvrdě jak ráno tak odpoledne ten samý čtvrtek, co jsem slíbil večer závodit v Hofors. Konkurence zde byla docela malá a počítal jsem tak, že si akorát “projdu” mé čtyři závodní okruhy. Když jsem ale přijel na stadion, oblékl jsem se do závodního a postavil se na start, obecenstvo bylo entusiastické, že jsem se cítil tak běžecky nabuzen, že z toho byly parádní 4 okruhy závodním tempem. Na špatných dráhách jsem běhal 1500 metrů za 3:50, což byly výborné časy. Ten denní program nebyl nijak těžký. Byl jsem dobře trénován. Proto jsem běžel mé dva okruhy, aniž bych cítil nějakou únavu nebo nechuť. Tuto drobnou příhodu jen vyprávím proto, abych upozornil, že člověk by se neměl příliš koukat dopředu, šetřit se a být zdrženlivý, co se týká vlastních sil. Nezahraje-li člověk své karty včas, je možné, že je nezahraje už nikdy, jelikož šetření se při závodech vede k lenosti a bázni. Když má člověk natrénováno, nikdy by se neměl bát konkurence. Naopak by měl vždy vyhledávat ta nejhorší vosí hnízda a zde bojovat do poslední kapky krve.
Šetřit se a běhat po závodech s malou konkurencí v časech daleko pod osobními maximy je podobné sebevraždě, obzvlášť pokud se dělá po delší čas. Bohužel to začalo být moderní ve švédském běhání, což se ukázalo v létě 1951 při utkání s Francií v Paříži na 1500 metrů.

(Vedle sebe běžíme s Arnem v zatáčce Stadionu. Tempo je ještě střední, jelikož závod teprve začal.)


Chlapci týden předtím porazili Gastona Reiffa a zaběhli světové časy, ale po Stade de Colombes neměli nic ze své vnitřní síly, jelikož si nevěřili, protože světové časy zaběhly jen jednou za celou sezónu.
Závodili-li více v těžkých závodech, znali by lépe svoji formu a byli by si jistější s časy pod a okolo 3.45 - a to se počítá. Pak by “zabili” francouze ve třetím kole - tak jak jsem se naučil v mládí při závodění ve Spånga a v Kälarne, a funguje to za všech podmínek. Kolikrát jsem takhle porazil ve sprintu nebezpečného Arneho ve třetím kole. Pokud bych si v tomto kole dával pozor, byly by moje časy, jak sám Arne nyní říká, o dost lepší, ale byl jsem nucen běhat na výsledek - a běžet si pro vítězství za každou cenu.

Osobně mám velmi rád terénní závody, ale bylo to jen v mém mládí, kdy jsem těmto závodům věnoval své síly. Jelikož dráhové závody jsou hlavním závodním obdobím, které zajímá sportovní svět, není sebemenší důvod věnovat 3-4 dny na start v terenním mistrovství Švédska. Samozřejmě že člověk měl dobrou kondici na tento závod, ale rychlost ještě nebyla usazená a tu jsem nikdy nechtěl riskovat pro víceméně bezvýznamný terénní běh. Štafety a podobné závody v květnu a na začátku června nebyly nic pro mě. Pokud bych se soustředil a šetřil na závody v květnu a červnu, v létě bych nezávodil se stejným zájmem. V létě to často bylo 10 závodů v 11 dnech a podobně. 2 až 3 závody týdně ještě dávají rozum, na druhou stranu to není velká chyba, pokud člověk občas absolvuje takový náročný program. Obzvláště v současné době, kdy jsou Olympijské hry s každodenním programem. Se svými kvalifikacemi a meziběhy a se svojí těžkou konkurencí staví Olympijské hry kolosální nároky na běžcovu fyzickou a psychickou sílu.

Běžecká technika

Během mého mnohaletého tréninku v lese a po tvrdém povrchu jsem měl mnoho příležitostí přemýšlet nad běžeckou technikou. Nikdy jsem neexperimentoval s několika styly, naopak jsem vždy nechal můj trénink vést takový krok, který nejlépe odpovídal síle mého těla. Od začátku jsem měl jasno, že by člověk měl nechat pracovat jen ty svaly, které jsou přímo zapojené do běžeckého kroku. Všechny ostatní svaly by měly odpočívat, měly by viset uvolněně, protože jenom tak jsem ušetřil energii a sílu. Člověk běží nohama - proto by měla horní část těla, ramena a ruce, odpočívat. To, co dává rychlost a rozhoduje délku kroku, je odraz. Rovněž je důležité mít silný a atletický kotník a chodidlo a dopadat na dráhu po co nejefektivněji, tzn. chodidlo by mělo vést přímo nebo paralelně se směrem běhu a zároveň by se mělo odrazit v okamžiku doteku se zemí. Odraz by neměl být přehnaně pevný - nejde o skákání - naopak měl by být měkký, poddajný a být veden silně. Následující krok druhou nohou by neměl trvat dlouho, tak aby dopad na zem nezpůsobil ztrátu rychlosti. Člověk by se neměl snažit o co nejdelší krok, aby nebyl běžecký rytmus třesavý a trhavý a nevyžadoval tak další sílu.

Člověk by nikdy neměl mluvit o nějakém obecném běžeckém stylu. To, co vyhovuje nejvíce mě, se nehodí pro nikoho jiného, běžci nejsou kopie jeden druhého. Proto musí každý styl vyhovovat samotnému běžci, existují jen určité obecné pravidla:

  1. držet svaly, které nevyužíváte, uvolněně
  2. důraz na odraz ze země
  3. noha by měla pracovat jako páka, ne jako kyvadlo
  4. nedělat příliš dlouhé kroky, aby následující krok nebyl třesavý a nebrzdil rychlost

    (Na startovní čáře by měl závodník koncentrován, aby rychle vyrazil a nebyl zavřen ostatními závodníky. Tento obrázek je z Londýna, který jsme s Arnem navštívili babí léto 1945. Závodili jsme na různých distancích.)


Více si nemyslím, že by se měl běžec věnovat detajlům běžeckého stylu, měl by běhat tak, jak odpovídá jeho tělesné konstituci. Pro začátečníky není sebemenšího důvodu se přehnaně zabývat technickými finesami. Nejprve by se měla získat kondice, postavit základy síly a pružnosti a tyto tři faktory pak vedou k efektivnímu každodennímu běžeckému kroku. Celkově patří efektivní běžecký krok k základnímu tréninku, ale je jasné, že menší chyby můžou existovat, když už jste dostatečně vyspělí na to se postavit na závodní dráhu. Zde pak přijdete v kontakt s trénery, kteří případné chyby opraví.

Aby byl trénink efektivní ze všech ohledů - i s pohledu běžecké techniky - měl by být běžec vždy oblečen v běžeckem úboru - tzn. mít na nohách tretry a lehký běžecký úbor na nohách bez ohledu na to, zda je tréninkový prostor pokryt sněhem či nikoli.