Když jsem závodil, nepředvedl jsem samozřejmě vždy to nejlepší, ale nikdy jsem se neflákal, vždy jsem byl připraven na tvrdé závodění a nikdy jsem se nevzdal. Pamatuji si jeden příklad z mého závodního období. Trénoval jsem tvrdě jak ráno tak odpoledne ten samý čtvrtek, co jsem slíbil večer závodit v Hofors. Konkurence zde byla docela malá a počítal jsem tak, že si akorát “projdu” mé čtyři závodní okruhy. Když jsem ale přijel na stadion, oblékl jsem se do závodního a postavil se na start, obecenstvo bylo entusiastické, že jsem se cítil tak běžecky nabuzen, že z toho byly parádní 4 okruhy závodním tempem. Na špatných dráhách jsem běhal 1500 metrů za 3:50, což byly výborné časy. Ten denní program nebyl nijak těžký. Byl jsem dobře trénován. Proto jsem běžel mé dva okruhy, aniž bych cítil nějakou únavu nebo nechuť. Tuto drobnou příhodu jen vyprávím proto, abych upozornil, že člověk by se neměl příliš koukat dopředu, šetřit se a být zdrženlivý, co se týká vlastních sil. Nezahraje-li člověk své karty včas, je možné, že je nezahraje už nikdy, jelikož šetření se při závodech vede k lenosti a bázni. Když má člověk natrénováno, nikdy by se neměl bát konkurence. Naopak by měl vždy vyhledávat ta nejhorší vosí hnízda a zde bojovat do poslední kapky krve.
Šetřit se a běhat po závodech s malou konkurencí v časech daleko pod osobními maximy je podobné sebevraždě, obzvlášť pokud se dělá po delší čas. Bohužel to začalo být moderní ve švédském běhání, což se ukázalo v létě 1951 při utkání s Francií v Paříži na 1500 metrů.
Chlapci týden předtím porazili Gastona Reiffa a zaběhli světové časy, ale po Stade de Colombes neměli nic ze své vnitřní síly, jelikož si nevěřili, protože světové časy zaběhly jen jednou za celou sezónu.
Závodili-li více v těžkých závodech, znali by lépe svoji formu a byli by si jistější s časy pod a okolo 3.45 - a to se počítá. Pak by “zabili” francouze ve třetím kole - tak jak jsem se naučil v mládí při závodění ve Spånga a v Kälarne, a funguje to za všech podmínek. Kolikrát jsem takhle porazil ve sprintu nebezpečného Arneho ve třetím kole. Pokud bych si v tomto kole dával pozor, byly by moje časy, jak sám Arne nyní říká, o dost lepší, ale byl jsem nucen běhat na výsledek - a běžet si pro vítězství za každou cenu.
Osobně mám velmi rád terénní závody, ale bylo to jen v mém mládí, kdy jsem těmto závodům věnoval své síly. Jelikož dráhové závody jsou hlavním závodním obdobím, které zajímá sportovní svět, není sebemenší důvod věnovat 3-4 dny na start v terenním mistrovství Švédska. Samozřejmě že člověk měl dobrou kondici na tento závod, ale rychlost ještě nebyla usazená a tu jsem nikdy nechtěl riskovat pro víceméně bezvýznamný terénní běh. Štafety a podobné závody v květnu a na začátku června nebyly nic pro mě. Pokud bych se soustředil a šetřil na závody v květnu a červnu, v létě bych nezávodil se stejným zájmem. V létě to často bylo 10 závodů v 11 dnech a podobně. 2 až 3 závody týdně ještě dávají rozum, na druhou stranu to není velká chyba, pokud člověk občas absolvuje takový náročný program. Obzvláště v současné době, kdy jsou Olympijské hry s každodenním programem. Se svými kvalifikacemi a meziběhy a se svojí těžkou konkurencí staví Olympijské hry kolosální nároky na běžcovu fyzickou a psychickou sílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat