Poté, co jsem měl hotovou veškerou svoji práci jako čeledín na statku (mezi závorkami chci uvést, že pro sportovce je nutné mít práci, které se přes den věnuje, jinak hrozí to, že člověk zpohodlní a stane se jako sportovec takřka nepoužitelný), jsem se převlékl do stejného mundůru, jaký jsem měl loni v zimě nahoře u finských hranic. Z mého malého pokojíku jsem vyběhl hned naplno, kolem Olanderovy vily a sauny po celkem dobře vyšlapané pěšince, přes zvlněný terén skrz břízový lesík a bažiny k vrchu Mellandalstjärn. Již ta bažinatá část znamenala konec lehkého běhu, protože jsem zde naběhl na svoji soukromou trasu, která nebyla využívána lyžaři turisty a kde i přes můj pravidelný trénink nevznikla pěšinka.
Sněhu jsem měl k pasu a bylo tak velmi namáhavé udržet tempo. V určitých částech by již bylo těžké rozlišit, kdy jdu pěšky a kdy ještě běžím. Nutnost vysoko zdvihat nohy mě výrazně oslabovala a byl jsem tak skoro němý, když jsem vyběhl nahoru k silnici. Ale z tempa jsem nepolevil, naopak jsem se snažil ještě zrychlit a vyrazit k dalšímu příkrému stoupání. Člověk se musí naučit „umění velkého utrpení“ (pozn. překladatele - zde je určitá podobnost s katolicismem, jak si poznal Otokar Březina 30. prosince 1905 do svého deníku: „I katolicismus věděl, že základním tónem života je bolest“), jak Gösse Holmér několikrát zmínil, a člověk musí během tréninku běžet tak naplno, jak je to jenom možné, aby to celé mělo nějaký smysl. Svaly musí pracovat usilovněji než obvykle, aby zesílily, vnitřní orgány jako plíce a srdce musí mít rovněž obrovský zápřah, aby se zvýšila jejich kapacita. Z tohoto důvodu jsem nikdy nebyl naštván z vyčerpanosti a nikdy jsem svůj běh nevzdal. A řádně unavený jsem byl celý zbytek trasy od posledního výběhu k silnici. Kdybych zde nebyl na konci sil, znamenalo by to, že trénink byl chybný a jen jsem se ulejval.
Jakmile jsem vyběhl po od sněhu očištěné cesty, znamenalo to konec toho největšího odporu a automaticky se mi tak uvolnily nohy. Pomalé posunování vpřed tak konečně nahradil lehký běh, kdy hřeby na botách dávaly ten samý pocit jako běh v létě na škváře. Nejprve byl seběh, poté rovina a pak jsem pokračoval naplno k dalšímu vrcholku, který byl okolo 50 metrů, a zde se mi opět zatavily nohy. Odsud jsem opět běžel rychlým, ale klidným pěkným stylem k poslednímu kopci. To byl zabiják, jelikož byl hodně prudký. Ale zaťal jsem zuby a držel tempo až nahoru k vršku. Odsud jsem pak již jen uvolněně, ale rychle doběhl k mé ubikaci na turistické stanici, zaběhl do sprchy a převlékl se, abych opět mohl žít obyčejný život.
Žádné komentáře:
Okomentovat