Během své dlouhé cesty na
malé portugalské lodi z Philadelphie do Lisabonu jsem měl příležitost se
zamyslet nad důvody svého fiaska na americké halové tour. Věděl jsem, že lidi
nebudou celkově rozumět důvodům, a byl jsem přesvědčen, že mě mnozí odepíšou.
Moje stará ctižádost těmito
myšlenkami dostala novou krev a rozhodl jsem se, že už v létě všem ukážu,
že ještě umím běhat a to rychleji než kdokoli jiný. Rozhodl jsem se koncentrovat
veškerou sílu na získání zpět světového rekordu na anglickou míli. Ve
skutečnosti to bylo do značné míry užitečné – i když to bylo ode mě hloupé a
zbytečné vyrazit na špatně zorganizovanou USA cestu – porážky zanechané
v Americe ve mně jen zapálily další jiskru, což jsem po všech těch
úspěších potřeboval.
Žádný les by neměl vyrůst až do nebe.
Když jsme po 25ti dnech
na otevřeném moři mezipřistáli v malém městečku San Migel, oblékl jsem se
do svých běžeckých věcí a postavil jsem se na první tréninkovou fázi, tentorkát
ve zdejších horách. Terén zde byl méně vhodný pro trénink, ale skákal jsem
z kamene na kámen a cítil jsem se celkem svěží. Cítil jsem se spokojený,
když loď opouštěla přístav – i jen po lehčím nákladu – a vyrazili jsme směrem
k Madeiře, kterou jsme dosáhli následující den. Tam začaly manévry. Místní
po mě koukali, jak kdybych byl maniak, když jsem se v běžeckém úboru a v
tretrách vydal z přístavu do lesa, ale o to jsem se nestaral. Za pár hodin
odsud stejně odjedem.
O několik dní později
jsem přistál v Lisabonu, odkud jsem měl letět do Švédska. Okolnosti nebyly
z nejlepších, zasekli jsme se na 1 týden. Toho jsem využil k pilnému
tréninku. Bydlel jsem v pěkném hotelu na kraji města a měl jsem tak
ucházející terén hned za dveřma. Každé ráno jsem se postavil na cca 5ti
kilometrový běh a každé odpoledne jsem běžel cca 2500 metrů. Šlo o lesní terén
s prudkými stoupáními. Jediné, co mi nebylo příjemné, byl druh ještěrek,
kterých byl terén plný. Jeden švédský kamarád mě před nimi varoval, že pokud je
něco vystraší, tak vystříknou nějakou tekutinu, po které může člověk i
oslepnout. A samozřejmě jsem spoustu z nich při svém rychlém běhu terénem
vystrašil. Ale zvládl jsem to a měl jsem se při tréninku fajn.
22. května jsem se vrátil
„zadními dveřmi“ do Švédska. „Zadními dveřmi“ – no, je jasné, že mé přijetí
bylo jiné než na podzim 1943 a že jsem se cítil trochu deprimovaný, když jsem
se musel uchýlit k „zadním dveřím.“ Mnozí se snažili mě povzbudit a pomoci, ale
to nehrálo žádnou roli, jakkoli se kdo vůči mě choval, věděl jsem, že musím to
léto pokořit světový rekord, abych získal jak mně tak švédskému středotraťovému
běhání zadostiučení. To bylo mé přikázání, když jsem se vrátil zpět do Malmö a octil jsem se ve svém starém bydlení.
Hned jsem nasadil trénink
dvakrát denně podle následujícího:
23.5. těžký běh
4 000m. těžký běh 4 000m.
24.5. těžký běh
4 000m. těžký běh 4 000m.
25.5. těžký běh
4 000m. těžký běh 4 000m.
26.5. těžký běh
4 000m. těžký běh 4 000m.
27.5. těžký běh
4 000m. těžký běh 4 000m.
28.5. těžký běh
4 000m. tempový běh 5 000m.
29.5. volno, těžký běh
4 000m.
30.5. těžký běh
4 000m. těžký tempový běh 5 000m.
31.5. těžký běh
4 000m. těžký tempový běh 5 000m.
1.6. těžký běh
4 000m. těžký běh 4 000m.
Trénink rychlosti se
odehrával na zcela rovném povrchu v parku v centru Malmö, kondiční trénink pak venku v lese Bokskogen, 5 km od města. Tam jsem jel
autem, pokud nějaký známý neměl čas mě tam hodit. Samotný trénink zabral
v obou případech cca 15 minut. Bylo nemožné se dostat do původní formy
jenom skrz běhání v parku. Potřeboval jsem běhat v kopečcích, abych
změnil moje vnitřní orgány.
Celý následující měsíc
jsem pokračoval ve stejném denním programu. Cítil jsem, že jsem získával na
síle, ale radost z běhu stále nepřicházela. Docela hodně jsem pracoval,
nemohl jsem si odletět na sever jako předtím --- prostě podmínky nebyly na
slavení.
Na začátku července jsem
cestoval nahoru do Vålådalen a trénoval dvakrát denně naplno na svých starých
stezkách. Následovalo několik menších závodů a ve středu 18. července to přišlo
– den, kdy MAI pořádal velký závod v Malmö a kdy jsem se měl poprvé po své
americké cestě utkat s mým starým kamarádem a zároveň konkurentem Arne
Anderssonem, velkým favoritem závodu.
Nedopadlo to jinak než že
jsem dokázal vyhrát. A sice časem, který o 2/10 sekundy zlepšil rekord Arne
Anderssona. Měl jsem štěstí se svými podmínkami. Byl jsem spokojený. Ale hlavně
jsem zvítězil uvnitř sebe sama – díky mojí umíněnosti a ctižádnosti – než díky
mé běžecké formě.
"200 metrů do cíle. Publikum je v extázi a povzbuzuje jak zuřivě tak se zapálením. Běžecké pole už je roztrhané, ale Arne se drží a honí mě svým efektivním běžeckým stylem až k cílové čáře. Rychlost byla celou dobu vysoká a bylo tak pro Arneho nemožné mě předběhnout, sebrat mi můj malý náskok."
"Byla děkovačka divákům, když jsem běžel své slavností kolečko, poté co hlasatel oznámil nový světový rekord. Program závodu, noviny, čepice na moji počest … práce navíc pro správce, příjemné pro mě. "
(pozn. překladatele - toto byl Gunderův poslední závod a tudíž i poslední tréninková sezóna. Nyní již bude následovat jen 3 kapitoly a sice - löpartekniken (běžecká technika), tävlandet (závodění) a om jag levde om... (kdybych žil znovu..).
Žádné komentáře:
Okomentovat