Obsah

I. přední obálka

II. zadní obálka

III. předmluva překladatele

IV. vydání knížky

V.a Jak jsem začal - a
V.b Jak jsem začal - b
V.c Jak jsem začal - c
V.d Jak jsem začal - d
V.e Jak jsem začal - e
V.f Jak jsem začal - f

VI.a Můj trénink pro rok 1940 - a
VI.b Můj trénink pro rok 1940 - b
VI.c Můj trénink pro rok 1940 - c
VI.d Můj trénink pro rok 1940 - d
VI.e Můj trénink pro rok 1940 - e
VI.f Můj trénink pro rok 1940 - f
VI.g Můj trénink pro rok 1940 - g

VII.a Můj trénink pro rok 1941 - a
VII.b Můj trénink pro rok 1941 - b
VIII.c Můj trénink pro rok 1941 - c

IX. Můj trénink pro rok 1942

X. Můj trénink pro rok 1943

XI. Běžecká technika

XII. Závodění

XIII. Pokud bych žil znovu...

XIV. Doslov

XV. Obsah

Doslov překladatele

Z původního předpokladu o trvání překladu cca 1 rok se nakonec vyklubaly 3 roky a 9 měsíců, ale povedlo se. Nechť knížka slouží k získání inspirace do vlastního tréninku, který by se dal shrnout do jednoduchého popisu - běžet každý den terénem co nejrychleji 15-20 minut.

V knížce mohlo čtenářům a mně jako člověku zajímajícímu se o švédskou historii chybět více dobových reálií a jejich vlivu na Häggův nejen sportovní život. Proto zde odkážu na další literaturu, kterou Gunder Hägg napsal, je možné, že existují i česká/anglická vydání.  

Mitt livs lopp (Můj životní běh)

Hur jag blev Gunder Hägg (Jak jsem se stal Gunder Häggem)

Från Albacken till USA (Z Albacken do USA)

Gunder Hägg slår rekord (Gunder Hägg překonává rekord)

V Chrudimi dne 17.11.2015

Jiří Jansa

Pokud bych žil znovu …

Jak si čtenáři předchozích kapitol všimli, leží za mými výsledky těžká práce, ne nějaké dary k narození od Boha, co mi umožnili překonat tolik světových rekordů. Proto byly zcela mimo články novinářů s titulky z říše pohádek. “Běžec od narození”, “Bohem obdarovaný”, “Gunder zázrak” …. takovéhle podobné označení pro mě novináři měli a pokud by to vše byla pravda, tak bych nemusel v tréninku nic dělat. To je naprostý omyl a mládež i všichni, kdo se okolo běhání pohybují, by to měli vědět, pokud chtějí vyrovnat a později překonat moje rekordy.

Mé vrozené nadání se dá dokumentovat na časech, které jsem měl jako náctiletý. V 18ti jsem měl na 1500 metrů čas 4.14, v 19ti jsem běžel 400 metrů za 56 sekund, 2.01 na 800 metrů, 4.10.8 na 1500 metrů a 8.36 na 3 000 metrů. Čísla ukazují, že jsem byl silný - to bylo ze zdravé a těžké práce venku - ale běžecký krok nebyl nijak pozoruhodný. Určitě zde v zemi existuje spousta kluků, co mají mnohem větší nadání od mala než jsem kdy měl já, ale oni ve velké míře postrádali vůli a ambice, ty dva faktory, které nakonec na závodních okruzích rozhodují.

Jako příklad dávám mého největšího konkurenta Arne Anderssona, o kterém se říká, že měl svoji tělesnou konstituci proti sobě a musel velmi hodně trénovat - v realitě jsem trénoval tvrději než Arne, což se dá jasně dokumentovat z jeho zápisků o tréninku ve vánočním vydání Sportovních novin z roku 1951. To říkám jen proto, aby o běh zajímající se mládež měla jasno, že cesta nahoru je těžká a trvá dlouho, ale pokud se člověku cíl podaří, je rovněž odměna velká.

Pokud bych měl možnost žít znovu svůj běžecký život a od začátku vědět to, co vím nyní, tolik bych nezměnil. Jediné, s čím si jsem úplně jistý, že bych vyškrtl, je chůze, kterou jsem během zimy a jara dělal nahoře u Fridolfa Westmana. Už bych nešel byť jen jeden jediný krok během tréninku, jelikož chůze a běh nejsou stejné a jelikož člověk trénuje, aby byl běžec, není sebemenší důvod cvičit jiný pohyb než je běžecký krok. A dá se běhat po celý rok - terénem i po cestách i přes sníh a led, vždy oblečen v běžeckých tretrách a lehkých kalhotech. Navíc má běhání oproti chůzi - spousta staromilců stále ještě považuje chůzi za tréninkový prostředek - jednu hlavní výhodu a sice že tréninková fáze je výrazně kratší. Pokud bych (a to čistě teoreticky, protože nevěřím, že člověk může vybudovat vnitřní orgány a tělesnou sílu stejně chůzí jako během) měl získat stejnou sílu a výbušnost chůzí místo během, trval by mi trénink 4-5 krát déle. Můj trénink nikdy nezabral více než 25-30 minut v zimě a 15-20 minut na fázi, pokud byla země holá bez sněhu, ale to všechno bylo samozřejmě za plné rychlosti. Pokud bych to měl chodit, tak by to samozřejmě zabralo 2krát tolik. Podle mých zkušeností musí běžec trénovat 6krát týdně během období prosinec - duben a 2krát denně během období květen až červenec, což znamená, že musí šetřit časem a využívat ho co nejefektivněji. To jde jen pokud člověk běhá co nejrychleji. Pokud bych se držel a trénoval 2 hodiny denně, byl bych zcela znuděn a bez jakékoli jiskry, když přijde nejdůležitější část závodní sezóny. Je možné trénovat tvrdě cca půl roku bez toho, aby člověk ztratil jiskru. 

(Nový světový rekord zaznamenal Bo Lindman, na obrázku mi právě gratuluje.)

Samozřejmě že svaly a vnitřní orgány jsou schopné absorbovat skoro jakékoli množství tréninku, ale nervy (zájem - jiskra) by to již nezvládli.

Jak jsem již několikrát zmiňoval, je během tréninku vždy nutné běžet tak velkým tempem, že je člověk unaven až zcela vyčerpán. I přes tuto únavu by běžec neměl vzdát, naopak by měl pokračovat dále, aby se naučil sebezapření. Mnohokrát během běžeckého závodu, pokud není běžecká forma tak dobrá, je běžec apatický a unavený. Pokud se ale člověk nenaučí tyto symptomy porazit během tréninku a vzdá se, prohrál sám nad sebou a to je pro sportovce ten největší zločin jak vůči sobě, tak vůči svým spolupracovníkům a publiku.

Nyní když komentuji můj trénink, chtěl bych upozornit, že jsem vždy oslavoval jednoduchost a že jsem jen zřídka zařazoval nějaká speciální cvičení do mého tréninkového programu. Jsem plně přesvědčen, že jednoduchý a bezelstný trénink vede k nejlepším výsledkům. Nikdy jsem neběhal v těžkých botách, nepraktikoval nějaké gymnastické cviky a posilování nohou, neběhal nějaký lehký běh na zahřátí na začátek tréninku, neběhal speciální trénink do kopce ani z kopce, a tak dále. Všechny tyto věci jsem vždy považoval za nesmysl, co se týká vývoje běžce na střední a dlouhé tratě. I přesto, že je možné, že všechny výše uvedené metody vedou k lepším svalům, orgánům a technice, znamenají delší denní trénink, dlouhé rozjímaní nad jejich pozitivy a negativy - ne každý může akceptovat všechny metody - a to vše společně způsobí, že je člověk sportem přehlcen až na samou hranu. Tím akorát člověk ztrácí jiskru a v realitě tak “pomocné prostředky” nemají pozitivní ale negativní efekt. Švédský terén i počasí umožňuje denní běhání a to je bez jakýchkoli pochyb ten nejjednodušší a nejefektivnější trénink.

V principu věřím, že moje tréninkové metody vyhovují všem, ale tu a tam si člověk samozřejmě musí náročnost napasovat podle svého těla.

“Kdybych žil znovu…,” jmenuje se rubrika. Jelikož můj trénink nahoře u Kälarneho byl z velké části zbytečný, měly by případné - výše uvedené - změny v tréninku změnit i mé výsledky. Rovněž vidím, že moje cesta do USA v roce 1943 měla velmi negativní efekt na moji výkonnost. Měsíc dlouhá cesta lodí mi sebrala kondici a neměl jsem tak šanci zaběhnout časy, na které jsem měl v květnu toho roku natrénováno. Pokud bych myslel jednoduše v číslech, samozřejmě bych turné vynechal, ale USA je USA a když se to všechno sečte, tak bylo snad lepší zažít něco nového a veselého na druhé straně Atlantiku než mít svoji listinu rekordů o pár vteřin - o kolik vlastně ? - lepší.

Závodění

Když jsem závodil, nepředvedl jsem samozřejmě vždy to nejlepší, ale nikdy jsem se neflákal, vždy jsem byl připraven na tvrdé závodění a nikdy jsem se nevzdal. Pamatuji si jeden příklad z mého závodního období. Trénoval jsem tvrdě jak ráno tak odpoledne ten samý čtvrtek, co jsem slíbil večer závodit v Hofors. Konkurence zde byla docela malá a počítal jsem tak, že si akorát “projdu” mé čtyři závodní okruhy. Když jsem ale přijel na stadion, oblékl jsem se do závodního a postavil se na start, obecenstvo bylo entusiastické, že jsem se cítil tak běžecky nabuzen, že z toho byly parádní 4 okruhy závodním tempem. Na špatných dráhách jsem běhal 1500 metrů za 3:50, což byly výborné časy. Ten denní program nebyl nijak těžký. Byl jsem dobře trénován. Proto jsem běžel mé dva okruhy, aniž bych cítil nějakou únavu nebo nechuť. Tuto drobnou příhodu jen vyprávím proto, abych upozornil, že člověk by se neměl příliš koukat dopředu, šetřit se a být zdrženlivý, co se týká vlastních sil. Nezahraje-li člověk své karty včas, je možné, že je nezahraje už nikdy, jelikož šetření se při závodech vede k lenosti a bázni. Když má člověk natrénováno, nikdy by se neměl bát konkurence. Naopak by měl vždy vyhledávat ta nejhorší vosí hnízda a zde bojovat do poslední kapky krve.

Šetřit se a běhat po závodech s malou konkurencí v časech daleko pod osobními maximy je podobné sebevraždě, obzvlášť pokud se dělá po delší čas. Bohužel to začalo být moderní ve švédském běhání, což se ukázalo v létě 1951 při utkání s Francií v Paříži na 1500 metrů.

(Vedle sebe běžíme s Arnem v zatáčce Stadionu. Tempo je ještě střední, jelikož závod teprve začal.)

Chlapci týden předtím porazili Gastona Reiffa a zaběhli světové časy, ale po Stade de Colombes neměli nic ze své vnitřní síly, jelikož si nevěřili, protože světové časy zaběhly jen jednou za celou sezónu.

Závodili-li více v těžkých závodech, znali by lépe svoji formu a byli by si jistější s časy pod a okolo 3.45 - a to se počítá. Pak by “zabili” francouze ve třetím kole - tak jak jsem se naučil v mládí při závodění ve Spånga a v Kälarne, a funguje to za všech podmínek. Kolikrát jsem takhle porazil ve sprintu nebezpečného Arneho ve třetím kole. Pokud bych si v tomto kole dával pozor, byly by moje časy, jak sám Arne nyní říká, o dost lepší, ale byl jsem nucen běhat na výsledek - a běžet si pro vítězství za každou cenu.

Osobně mám velmi rád terénní závody, ale bylo to jen v mém mládí, kdy jsem těmto závodům věnoval své síly. Jelikož dráhové závody jsou hlavním závodním obdobím, které zajímá sportovní svět, není sebemenší důvod věnovat 3-4 dny na start v terenním mistrovství Švédska. Samozřejmě že člověk měl dobrou kondici na tento závod, ale rychlost ještě nebyla usazená a tu jsem nikdy nechtěl riskovat pro víceméně bezvýznamný terénní běh. Štafety a podobné závody v květnu a na začátku června nebyly nic pro mě. Pokud bych se soustředil a šetřil na závody v květnu a červnu, v létě bych nezávodil se stejným zájmem. V létě to často bylo 10 závodů v 11 dnech a podobně. 2 až 3 závody týdně ještě dávají rozum, na druhou stranu to není velká chyba, pokud člověk občas absolvuje takový náročný program. Obzvláště v současné době, kdy jsou Olympijské hry s každodenním programem. Se svými kvalifikacemi a meziběhy a se svojí těžkou konkurencí staví Olympijské hry kolosální nároky na běžcovu fyzickou a psychickou sílu.

Běžecká technika

Během mého mnohaletého tréninku v lese a po tvrdém povrchu jsem měl mnoho příležitostí přemýšlet nad běžeckou technikou. Nikdy jsem neexperimentoval s několika styly, naopak jsem vždy nechal můj trénink vést takový krok, který nejlépe odpovídal síle mého těla. Od začátku jsem měl jasno, že by člověk měl nechat pracovat jen ty svaly, které jsou přímo zapojené do běžeckého kroku. Všechny ostatní svaly by měly odpočívat, měly by viset uvolněně, protože jenom tak jsem ušetřil energii a sílu. Člověk běží nohama - proto by měla horní část těla, ramena a ruce, odpočívat. To, co dává rychlost a rozhoduje délku kroku, je odraz. Rovněž je důležité mít silný a atletický kotník a chodidlo a dopadat na dráhu po co nejefektivněji, tzn. chodidlo by mělo vést přímo nebo paralelně se směrem běhu a zároveň by se mělo odrazit v okamžiku doteku se zemí. Odraz by neměl být přehnaně pevný - nejde o skákání - naopak měl by být měkký, poddajný a být veden silně. Následující krok druhou nohou by neměl trvat dlouho, tak aby dopad na zem nezpůsobil ztrátu rychlosti. Člověk by se neměl snažit o co nejdelší krok, aby nebyl běžecký rytmus třesavý a trhavý a nevyžadoval tak další sílu.

Člověk by nikdy neměl mluvit o nějakém obecném běžeckém stylu. To, co vyhovuje nejvíce mě, se nehodí pro nikoho jiného, běžci nejsou kopie jeden druhého. Proto musí každý styl vyhovovat samotnému běžci, existují jen určité obecné pravidla:

1. držet svaly, které nevyužíváte, uvolněně
2. důraz na odraz ze země
3. noha by měla pracovat jako páka, ne jako kyvadlo
4. nedělat příliš dlouhé kroky, aby následující krok nebyl třesavý a nebrzdil rychlost
   
   
   
   (Na startovní čáře by měl závodník koncentrován, aby rychle vyrazil a nebyl zavřen ostatními závodníky. Tento obrázek je z Londýna, který jsme s Arnem navštívili babí léto 1945. Závodili jsme na různých distancích.)
   
   
   

Více si nemyslím, že by se měl běžec věnovat detajlům běžeckého stylu, měl by běhat tak, jak odpovídá jeho tělesné konstituci. Pro začátečníky není sebemenšího důvodu se přehnaně zabývat technickými finesami. Nejprve by se měla získat kondice, postavit základy síly a pružnosti a tyto tři faktory pak vedou k efektivnímu každodennímu běžeckému kroku. Celkově patří efektivní běžecký krok k základnímu tréninku, ale je jasné, že menší chyby můžou existovat, když už jste dostatečně vyspělí na to se postavit na závodní dráhu. Zde pak přijdete v kontakt s trénery, kteří případné chyby opraví.

Aby byl trénink efektivní ze všech ohledů - i s pohledu běžecké techniky - měl by být běžec vždy oblečen v běžeckem úboru - tzn. mít na nohách tretry a lehký běžecký úbor na nohách bez ohledu na to, zda je tréninkový prostor pokryt sněhem či nikoli.

Můj trénink pro rok 1945

Během své dlouhé cesty na malé portugalské lodi z Philadelphie do Lisabonu jsem měl příležitost se zamyslet nad důvody svého fiaska na americké halové tour. Věděl jsem, že lidi nebudou celkově rozumět důvodům, a byl jsem přesvědčen, že mě mnozí odepíšou.

Moje stará ctižádost těmito myšlenkami dostala novou krev a rozhodl jsem se, že už v létě všem ukážu, že ještě umím běhat a to rychleji než kdokoli jiný. Rozhodl jsem se koncentrovat veškerou sílu na získání zpět světového rekordu na anglickou míli. Ve skutečnosti to bylo do značné míry užitečné – i když to bylo ode mě hloupé a zbytečné vyrazit na špatně zorganizovanou USA cestu – porážky zanechané v Americe ve mně jen zapálily další jiskru, což jsem po všech těch úspěších potřeboval. 

Žádný les by neměl vyrůst až do nebe.  

Když jsme po 25ti dnech na otevřeném moři mezipřistáli v malém městečku San Migel, oblékl jsem se do svých běžeckých věcí a postavil jsem se na první tréninkovou fázi, tentorkát ve zdejších horách. Terén zde byl méně vhodný pro trénink, ale skákal jsem z kamene na kámen a cítil jsem se celkem svěží. Cítil jsem se spokojený, když loď opouštěla přístav – i jen po lehčím nákladu – a vyrazili jsme směrem k Madeiře, kterou jsme dosáhli následující den. Tam začaly manévry. Místní po mě koukali, jak kdybych byl maniak, když jsem se v běžeckém úboru a v tretrách vydal z přístavu do lesa, ale o to jsem se nestaral. Za pár hodin odsud stejně odjedem.

O několik dní později jsem přistál v Lisabonu, odkud jsem měl letět do Švédska. Okolnosti nebyly z nejlepších, zasekli jsme se na 1 týden. Toho jsem využil k pilnému tréninku. Bydlel jsem v pěkném hotelu na kraji města a měl jsem tak ucházející terén hned za dveřma. Každé ráno jsem se postavil na cca 5ti kilometrový běh a každé odpoledne jsem běžel cca 2500 metrů. Šlo o lesní terén s prudkými stoupáními. Jediné, co mi nebylo příjemné, byl druh ještěrek, kterých byl terén plný. Jeden švédský kamarád mě před nimi varoval, že pokud je něco vystraší, tak vystříknou nějakou tekutinu, po které může člověk i oslepnout. A samozřejmě jsem spoustu z nich při svém rychlém běhu terénem vystrašil. Ale zvládl jsem to a měl jsem se při tréninku fajn.

22. května jsem se vrátil „zadními dveřmi“ do Švédska. „Zadními dveřmi“ – no, je jasné, že mé přijetí bylo jiné než na podzim 1943 a že jsem se cítil trochu deprimovaný, když jsem se musel uchýlit k „zadním dveřím.“ Mnozí se snažili mě povzbudit a pomoci, ale to nehrálo žádnou roli, jakkoli se kdo vůči mě choval, věděl jsem, že musím to léto pokořit světový rekord, abych získal jak mně tak švédskému středotraťovému běhání zadostiučení. To bylo mé přikázání, když jsem se vrátil zpět do Malmö a octil jsem se ve svém starém bydlení.

Hned jsem nasadil trénink dvakrát denně podle následujícího:

23.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

24.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

25.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

26.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

27.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

28.5. těžký běh 4 000m. tempový běh 5 000m.

29.5. volno, těžký běh 4 000m.

30.5. těžký běh 4 000m. těžký tempový běh 5 000m.

31.5. těžký běh 4 000m. těžký tempový běh 5 000m.

1.6. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

Trénink rychlosti se odehrával na zcela rovném povrchu v parku v centru Malmö, kondiční trénink pak venku v lese Bokskogen, 5 km od města. Tam jsem jel autem, pokud nějaký známý neměl čas mě tam hodit. Samotný trénink zabral v obou případech cca 15 minut. Bylo nemožné se dostat do původní formy jenom skrz běhání v parku. Potřeboval jsem běhat v kopečcích, abych změnil moje vnitřní orgány.

Celý následující měsíc jsem pokračoval ve stejném denním programu. Cítil jsem, že jsem získával na síle, ale radost z běhu stále nepřicházela. Docela hodně jsem pracoval, nemohl jsem si odletět na sever jako předtím --- prostě podmínky nebyly na slavení.

Na začátku července jsem cestoval nahoru do Vålådalen a trénoval dvakrát denně naplno na svých starých stezkách. Následovalo několik menších závodů a ve středu 18. července to přišlo – den, kdy MAI pořádal velký závod v Malmö a kdy jsem se měl poprvé po své americké cestě utkat s mým starým kamarádem a zároveň konkurentem Arne Anderssonem, velkým favoritem závodu.

Nedopadlo to jinak než že jsem dokázal vyhrát. A sice časem, který o 2/10 sekundy zlepšil rekord Arne Anderssona. Měl jsem štěstí se svými podmínkami. Byl jsem spokojený. Ale hlavně jsem zvítězil uvnitř sebe sama – díky mojí umíněnosti a ctižádnosti – než díky mé běžecké formě. 

"Před zaplněnou halou v Malmö se právě vystartovalo na můj poslední rekordní běh, závod na 1 anglickou míli, je 18. červenec 1945. Åke Petterson zde vede závod v předem domluveném tempu. Za Åkem běžím já a po něm následuje Arne Andersson, Rune Persson a Lennart Strand." 

"200 metrů do cíle. Publikum je v extázi a povzbuzuje jak zuřivě tak se zapálením. Běžecké pole už je roztrhané, ale Arne se drží a honí mě svým efektivním běžeckým stylem až k cílové čáře. Rychlost byla celou dobu vysoká a bylo tak pro Arneho nemožné mě předběhnout, sebrat mi můj malý náskok."  

"Byla děkovačka divákům, když jsem běžel své slavností kolečko, poté co hlasatel oznámil nový světový rekord. Program závodu, noviny, čepice na moji počest … práce navíc pro správce, příjemné pro mě. "   

(pozn. překladatele - toto byl Gunderův poslední závod a tudíž i poslední tréninková sezóna. Nyní již bude následovat jen 3 kapitoly a sice - löpartekniken (běžecká technika), tävlandet (závodění) a om jag levde om... (kdybych žil znovu..).  

Můj trénink pro rok 1944

Podzim roku 1943 přinesl do mého doposud klidného života velké změny. Jezdil jsem skrz zemi jako konferenciér a podílel jsem se na spoustě dobročinných akcích. Získal jsem silnou zbraň – všeobecnou známost a slávu. Mnoho klubů mě zvalo na příjemná místa, což mi zabíralo spoustu času, i na plánování budoucnosti. Z tohoto důvodu jsem se se začátkem tréninku zpozdil a nezačal jsem dříve než s přelomem roku. Zájem a jiskru pro trénink jsem získal díky Arne Anderssonovi. Rekord, co mi vzal v době mé nepřítomnosti, jsem chtěl získat zpět ať to stojí co to stojí.

Během ledna to nebylo nic moc, jediné, co jsem stihl, bylo tohle:

1.1. Běh ve sněhu 5 000 m

3.1. Běh ve sněhu 5 000 m

6.1. Běh ve sněhu 5 000 m

8.1. Běh ve sněhu 5 000 m

9.1. Těžký běh sněhem po silnici 3 000 m

13.1. Lehký běh sněhem po silnici 3 000 m

14.1. Těžký běh sněhem po silnici 3 000 m

18.1. lehký běh sněhem i lesem 6 000 m

Pak jsem se přestěhoval do Malmö. Přijal jsem dobře placenou práci v prodejně s oblečením u Sture Ohlsson. Jakmile jsem se v hlavním městě kraje Skåne usadil, šel jsem se podívat kolem na podmínky, kde si udělat svůj běžecký okruh. Musí se uznat, že jsem byl trochu zklamaný. Žádný les, žádné kopce, žádný sníh … Jak to jen půjde ? Nabere tady můj trénink vůbec nějakou formu ?

Úzkost u mě neměla žádné místo. Byl jsem nucen akceptovat podmínky tak jak byly a začít trénovat po holé zemi v parku. Nebylo to nijak závratně přitažlivé, ale musí to jít !

Jelikož neexistovaly žádné přírodní překážky v podobě protisvahů  či půlmetrového sněhu, mohl jsem udržet tempo po celou dobu. Abych neztratil zájem a chuť do tréninku, zkrátil jsem dobu tréninku na 15 minut denně. Více nebylo potřeba.

Program byl podle deníku následující:

25.1. lehký běh po pevném povrchu v parku 4 000 m

28.1. lehký běh po pevném povrchu v parku 4 000 m

30.1. lehký běh po pevném povrchu v parku 4 000 m

1.2. lehký běh po pevné půdě v parku 3 000 m

2.2. běh naplno po pevném povrchu 2 000 m

3.2. lehký běh po pevném povrchu 3 000 m

4.2. lehký běh po pevném povrchu 3 000 m

5.2. těžký běh po pevném povrchu 2 000 m

6.2. volno

7.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

8.2. sauna

9.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

10.2. plná rychlost po pevném povrchu 2 000 m

11.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

12.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

13.2. volno

14.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

15.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

16.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

17.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

18.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

19.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

20.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

21.2. volno

22.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 000 m

23.2. plná rychlost po pevném povrchu 2 000 m

24.2. volno

25.2. plná rychlost po pevném povrchu 4 000 m

26.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 500 m

27.2. plná rychlost po pevném povrchu 3 500 m

28.2. volnu z důvodu počasí

29.2. volno z důvodu počasí

1.3. těžký běh po pevném povrchu 5 000 m

2.3. těžký běh po pevném povrchu 5 000 m

3.3. cesta do Gävle a Stockholmu

4.3. těžký běh lesem v Gävle, 4 000 m

5.3. cesta do Malmö

6.3. těžký běh po pevném povrchu v Malmö na 4 000 m

7.3. těžký běh po pevném povrchu 4 000 m

8.3. žádný trénink z důvodu počasí

9.3. těžký běh do kopce 5 000 m

10.3. těžký běh do kopce 5 000 m

11.3. těžký běh do kopce 5 000 m

12.3. těžký běh do kopce 5 000 m

13.3. Volno. Sauna.

14.3. těžký fartlek na 5 000 m

15.3. těžký běh do kopce na 5 000 m

Na podmínky jsem si nakonec dobře zvykl a celkem brzo zjistil, že to bude jednoduché získat běžeckou formu i zde ve Skåne. Samotný trénink netrval dlouho. Současně s tím jsem cítil, že se moje výkonnost nedá porovnávat s výkonností ve stejný čas před rokem. Tehdy jsem byl schopen takřka všeho, což nyní nešlo. Ale nebyla to chyba terénů v okolí Malmö. Bylo to díky příliš lehkému programu v létě, díky cestování skrz Švédsko na podzim a hlavně díky tréninkově špatnému prosinci a lednu. Cítil jsem, že neexistuje možnost, jak se do léta dostat do top běžecké formy, ale na druhou stranu jsem cítil, že jsem na správné cestě.

Jestliže jsem trénink nahoře v Norrbotten, ve Vålådalen a i v Gävle považoval za jednostranný a náročný, tak zde to bylo ještě dvakrát tolik, jelikož jsem nemohl běhání vyměnit za lyžování, chůzi hlubočákem či měnit tempo podle sklonu terénu. Zde to byl čistý běh po rovném povrchu na pár kilometrů, nic jiného.

Trénink sledoval přesně program, co jsem výše načrtl. V červnu jsem cestoval do Vålådalen zde jsem běhal na starých známých pěšinkách v lese. Program byl stejný jako v roce 1942.

V Göteborgu jsem dokázal získat zpět světový rekord na 1 500 metrů díky výkonu s časem 3.43 a ve Stockholmu vylepšil světový rekord na 2 anglické míle s časem 8.42.8.

S přelomem podzimu mě Dan Ferris pozval k halovému běhání v Americe. Nabídka přišla někdy v listopadu. Samozřejmě jsem byl přesvědčen, že bych měl jet, ale měl zároveň obavy, že bych se nedostal v čas do formy. Pak mi přislíbili, že do USA poletím, tak jsem nabídku akceptoval.

Trénink začal v Malmö podle následujícího programu:

25.11. lehký běh po pevné cestě 5 000 m

26.11. lehký běh po pevné cestě 5 000 m

27.11. lehký běh po pevné cestě 5 000 m

28.11. těžký běh po pevné cestě 3 000 m

29.11. těžký běh po pevné cestě 2 000 m

30.11. lehký běh po pevné cestě 5 000 m

1.12. volno

 

Nahoře ve Vålådalen jsem ostřil formu skrz tvrdý trénink dvakrát denně během 14ti dnů. Na obrázku běžím naplno skrz výborný břízový les. Můj věrný pes běží jako obvykle se mnou.

Následujících 10 dní jsem běhal podle stejného programu a nahoře ve Vålådalen, kam jsem odcestoval, abych se koncentroval na trénink, byl závodní program následujících:

15.12. běžecká chůze v hlubokém sněhu 2 500 m. Běh po cestě 2 500 m.    

16.12. běžecká chůze v hlubokém sněhu 2 500 m. Běh po cestě 2 500 m.    

17.12. běh po silnici 5 000 m

18.12. lyžování lehkým tempem přes 12 km

19.12. běžecká chůze v hlubokém sněhu 2 500 m, běh po cestě 2 500 m

20.12. běžecká chůze v hlubokém sněhu 2 500 m, běh po cestě 2 500 m

Zatímco jsem bydlel o Gösty Olandera a připravoval se na cestu, svazový funkcionář Charles Janson se snažil získat potvrzení o cestě od Dana Ferrise z AAU v New Yorku. I přes rozhodlé datum odjezdu a času odbavení se nakonec cesta zrušila. Sám jsem už byl rozhodnut to vzdát a soustředit se místo toho na následující letní sezónu, ale to se mi nepoštěstilo.

Zůstal jsem bydlet u Olandera a pokračoval program jako předtím, ale nejistota ohledně odjezdu u mě způsobila naštvání a nechuť a nemohl jsem tak s tréninkem pokračovat jako předtím. Uprostřed ledna jsem dostal oznámení, že je vše připraveno a že se mám dostavit do Stockholmu doladit detaily odjezdu. Jelikož ve světě vládla válka, byly přecijenom důležitější věci než jakým způsobem přepravit pár švédských sportovců přes Atlantik. Nejprve jsme přijeli do Londýna, kde jsme se – Håkan Lidman a já – ubytovali a čekali na rozhodnutí o letu. Načekali jsme se a ještě jednou jsem chtěl ze všeho vyskočit a odjet domů, ale hlupák jsem to neudělal a místo toho nastoupil na palubu lodi, která druhého února opustila v konvoji Londýn a vyrazila skrz Atlantik. Cesta byla špatná. Po neklidné a moji běžeckou formu zabíjející cestě skrz Atlantik jsme 3. března přistáli v USA. Tam jsme se měli hned postavit na start závodů v Madison Square Garden. Měl jsem běžet anglickou míly. V mé naprosté netrénovanosti to bylo skoro zbytečné se postavit na startovní čáru proti dobře natrénovaným dráhovým specialistům, ale neměl jsem jinou volbu. V New Yorku se na start postavilo 5 závodníků. Skončil jsem pátý. V Chicagu jsem byl druhý a v Clevelandu 24. března jsem vyhrál. Všechny závody byly na anglickou míly. Můj nejlepší čas byl 4.14.5.

 

Po závodě v Clevelandu jsem se 24. března ubytoval v New Yorku a čekal na rozhodnutí o cestě domů. Denně jsem tak trénoval v úchvatném Central Parku uvnitř města. 

Na začátku dubna jsem se nalodil na cestu zpět do Švédska. Jediné spojení, které jsem mohl použít, bylo skrz Portugalsko, a 22. května jsem byl doma ve Švédsku.